Ahoj lidi
Ahoj lidi,
DŮLEŽITÉ na mém povídání je to, že u nás v Kolíně,
že se něco, s pomocí Boží, již konečně začalo hýbat.:)))))
Mám na to dva různé pohledy.
Ptáte se, co ten Vaculík zase blbne? Tak čtěte dál:
Ti z Vás, kteří mne více než dobře znají, tak více než dobře vědí,
že pro některé naše spoluobčany jsem pěkný "PARCHANT".
Chválit sebe samého, se nemá, tak o tom, pro dnešek, raději pomlčím.
Stejně to nemá s mým příběhem nic společného.
Nezvladatelnost státní moci v péči o všechny občany česka
a strach zaprodaných jedinců o ztrátu zaměstnání,
by nejraději ovládali i mne,
aneb: CO VŠECHNO SE JEŠTĚ MŮŽE
( po dvaceti letech svobody a demokracie )
PŘIHODIT V KOLÍNĚ !!!
Aby ne? Po těch zkušenostech co mám za posledních padesát sedm roků chůze vesmírem?
Tak poslouchejte dál. Snažím se žít spravedlivě, v pravdě a lásce, jak jen to nejlépe jde.
A TO JE, JAK PRAVÍ DOBRÝ MRAV: Ten opravdový ŽIVOT VE SVĚTLE.
Jenže, to by po světě nesměli chodit ti „hodní“ černí strejčkové a tetičky,
většinou schovaní někde za rohem, s takovými těmi milými ozdobami na čele.
Začíná jaro, pěnkavy řvou brzy po ránu jako o závod, tak se člověk pořádně ani nevyspí.
Začíná i období příprav seriálu tuzemského volebního klání.
A to vše je příležitost pro všelijaké, slušně řekněme - extravagantní“, starodávné aktivity.
Nemohu v noci spát. Ani přes den. A to jsem tři měsíce nezaměstnaný.
Sousedé jsou hlučnější než je zdrávo, počasí, řízené z Aljašky, jakoby se zbláznilo
a ke všemu ještě ty burácivé přelety letadel, či raket? nad městem – a to vše ve dne i v noci.
Březen a duben, je období, kdy u nás sebevraždou každoročně přijde o život nejvíce lidí v roce.
V den Svátku práce, Prvního máje, se můj táta dožívá 85 roků a to v celkem dobré zdravotní formě.
Jeho tatínek se dožil osmdesáti. Tak to tady mám být do devadesáti? Sorry, zpět k tématu.
Jaký by to asi byl pro něj pocit, kdybych mu k pětaosmdesátce nepřišel projevit
alespoň svou gratulací, tu největší poctu a vyznamenání za všechna ta léta, co si se mnou
za svůj skromný život musel vytrpět! Americkou medailí se nepyšní, nemá za co. Jako většina
jeho vrstevníků. Musím to tady ještě těch pár měsíců ustát, řekl jsem si a proto,
v chladném březnovém večeru, tma jako v hrnci, jsem si vyšlápl na zdravotní procházku
do ulic Kolína.
Dva a půl měsíce, od Nového roku, nekouřím. Včera jsem začal znovu. „Kde najdeš v nouzi
tak rychlého a tak věrného přítele.“ Je to škoda, velká škoda. Málem jsem se stal závislým
na nekouření. Již jsem se vracel domů, uprostřed sídliště si zapaloval další cigáro a ejhle.
Stojí u mne mladá černovlasá žena a že by si taky jednu dala. Tak jsem jí jednu dal. Sovo dalo slovo,
sedli jsme si na lavičku, chtěla si se mnou povídat. Dalšímu požadavku jsem se ale musel ubránit
rázným odmítnutím. Málem jsme byli oba dva v mém spodním prádle. Když pak mistrně ještě loudila
alespoň dvacet korun na kafe, neudržel jsem své emoce na uzdě, v duchu ji politoval a nahlas
jsem se jí zeptal, jak dlouho se ještě chce takhle živit. Prý je bez práce, řekla. ( ale tuhle práci,
jak bylo vidno a málem i citno, dělala velmi mistrně ). A tak jsme se v dobrém rozešli, já ji ještě
inspiroval slovy, že by se nad svou budoucností měla pořádně zamyslet. Představila se jménem,
a jestli bylo pravé, tak to je to jediné co jí jistě na stará kolena zůstane. A o to se v kapitalismu neopře,
když bude potřebovat to, v čem jsem jí já nevyhověl. Ona dívčina nakonec zmizela ve tmě.
Doma jsem to potom pověděl manželce, dlouho se tak nezasmála.
Pak přišel ten zpětný šleh. Znáte to. Událost, která mě tak pobavila, byla pro frekventované kolínské sídliště
a pro mne tak mimořádná a nečekaná, že když jsem si to doma uvědomil, lekl jsem se. Bojím se ještě teď.
Ve dvacátém první století, a používají metody jako za rakóskauherska.
První pohled.
Nejen jako v Havlíčkově Brodu studené skotské střiky, ale i v Kolíně nastrčenou provokaci?
V této chvíli ještě nevím, jestli ten muž, za kterým ta žena odešla a já jej zahlédl koutkem oka,
když jsem odcházel, jestli čekal na polovinu z té nevyžebrané dvacetikoruny,
anebo mu právě utekl jistý kšeft? Mohlo tam těch „dobráků“ být i pět. Do připraveného automobilu,
který stál blízko nich, bychom se namačkali skoro všichni. Jenže, produktivitu nelze honit za každou cenu.
Nenaletěl jsem. To už je pěkná ztráta ušlého výdělku, i na odměnách.
V této chvíli však nabývám dojmu, že pomáhat a chránit tady budu za chvíli asi jen já sám.
Jestli ten chlápek nebyl pasák, tak mohu s jistotou říci, že byl velmi málo vycvičený.
Neměl jsem jej zahlédnout. Jejich chyba. No ne?
Druhý pohled.
Nebo, že by opravdu už řádilo to jaro? Má smůlu. Tentokrát beze mne.
Slávu na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, dobrou vůli, přeji:
Stanislav Vaculík,
Benešova 757,
28002 Kolín 2, ČR.
732980071, vacstan@seznam.cz , skajp: VACSTAN
p.s.: Ještě před rokem jsem říkal, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Teď už si to ani nemyslím.
Komentáře
Přehled komentářů
neuvěřitelné, vaše iq
co se ještě děje v Kolíně?
(Sláva..., 24. 3. 2010 6:24)
Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát,
že jsem potkal jednu dívku...
- jenže život není písnička Michala Tučného. To jen někteří "tuční" by nám stále více chtěli zpívat a hrát a my prý máme jen podle nich tancovat.
...atakdále, vážení?
Udělejme tomu rázný konec.
Dost bylo nenávistného lhaní.
Včera navečer jsem na internetovém rádiu ČRRegion Středočeského kraje pozorně poslouchal povídání pana Buřiče o tom, jak je Kolín zadlužen. Zásadně nikdy nemohu souhlasit s tím, že je město zadluženo. Buď to ihned zapaltí ti holoubci, kteří odletěli i s penězma, které teď chybí v rozpočtu města, nebo odletí i ti zbývající holubi, kteří neumí hospodařit s důvěrou svých spoluobčanů. Buřič ve svém vystoupení předkládal dluh jako nějakou samozřejmost. "Lidi, vždyť je to pro vaše dobro!" "Lidi, budeme z toho, a rádi, platit nehorázný úrok, a to je také pro vaše blaho." Jenže tenhle pán si asi nikdy neuvědomí, že nám lidem káže vodu ( neřkuli ocet ) a sám chlastá to nejlepší víno.
slátanina
(hán, 1. 7. 2013 6:46)